Řekni proč - III. Zpátky do minulosti, poprvé

kapitola III. Zpátky do minulosti, poprvé


Adrianovy oči sjely na Lucy. Třebaže poslední dny pořád připomínala, že už to bude rok, co přestala kouřit, zrovna si jednu zapalovala. Sotva si cigaretu odtáhla od úst, zoufale se na něj podívala a pokrčila rameny. Buďto na omluvu, že nemohla nic dělat, nebo na znamení, že nemá ponětí, proč se tu tenhle chlap zjevil. Adrian se pokusil na Kvida hodit překvapený pohled, jakoby snad zrzek byl jediný, kdo onoho cizince zná.
Ale ačkoliv slyšel Kvidův dech, viděl a cítil Kvida, jeho vnitřnosti se nepříjemně kroutily, svíraly a pálily ho, stejně jako člověka, který se setkal s někým nechtěným a nenáviděným. Nebo milovaným.
Vnímaly přítomnost Severuse.
Kvido si odkašlal, aby tak na sebe aspoň na okamžik upoutal pozornost. Ta se od jejich příchodu totiž zatím upírala pouze na Adriana, muž si chlapce prohlížel znechuceně, možná dokonce zklamaně. Svým způsobem by se lesk jeho očí dal ale definovat i jako zaujetí. Kvida nejdříve napadlo, že se musí jednat o zákazníka, případně nespokojeného, ale co by ten pohledával tady? Zákazníky měl na starosti Nick, nikdy neměli přístup do míst pro zaměstnance.
„Přejete si?“
Muž se na něj podíval.
„To je Adrianův kmotr,“ vložila se do toho Lucy. Mávala přitom s cigaretou ze strany na stranu. „Je to milý, že ho sem přišel navštívit, nemyslíš? No tak... Adri... pozdrav svého kmotra.“
Adrian udělal krok zpátky. Kdyby nenarazil na Kvidovu hruď, nejspíš by se obrátil a utekl pryč.
Severus Snape byl přece smrtijed, vrah, což znamená, že několikrát zabil. A kdo zabil jednou, zabije i podruhé. Adrian u jedné z těch vražd byl, viděl ji. Nezáleželo na tom, že původně to měl být on, kdo zabije, kletba nakonec vyšla ze Snapeovy hůlky. I přes všechny ty roky ta vzpomínka byla až příliš živá na to, aby si na Brumbálově místě nedokázal představit sebe. A to snad i mnohem živěji.
Adriana přepadl strach, bál se, že sem Snape přišel na Voldemortův rozkaz. Zabít ho, mučit ho, přivést ho zpět. Bylo mu naprosto jedno, že kdyby chtěli něco podobného udělat, provedli by to hned po jeho útěku. Severus tu před ním stál, nezdál se mu. Kdykoliv lehce sevřel prsty, jasně vnímal štiplavou bolest rozlévající se po jeho dlaních. Jestli tu Severus skutečně byl, určitě si sem nepřišel pouze zavzpomínat na staré dobré časy. A jakmile si Adrian v duchu vybavil černou hůlku, kterou Snape musel mít někde u sebe, jednoduše začal panikařit.

„Rád tě opět vidím.“ Zatřpytily se mu oči jízlivostí. „Adriane.“
Mráz ho zašimral po zádech až ke krku. Otřásl se. Netušil, že kdy tenhle hlas ještě uslyší nebo že znovu uvidí tvář jeho majitele. Adriane... bylo to vůbec jeho jméno? Ano, sám si ho přece vybral. Z žádných úst ale nikdy nevyznělo tak cize a on měl na okamžik pocit, jakoby ho snad slyšel úplně poprvé.
„Já tebe taky,“ zašeptal nakonec. Očima přitom těkal po místnosti a snažil se najít cokoliv, čím by ho v případě nepozornosti omráčil.
Nepřál si zemřít před třemi lety, nyní si to nepřál o nic míň. Nesnažit se nijak bránit, byl by jako kráva jdoucí v klidu přímo na porážku. Až na detail, že on klidný rozhodně nebyl.
Je ovšem pravda, že ohnat se po Snapeovi lampou a pokusit se ho s ní umlátit, je docela chabý druh obrany. Dracova hůlka však byla schovaná v bytě daleko od Londýna, na dně šuplíku pod hromadou stvrzenek, dokladů a účtů, a Adrian ji už nikdy neplánoval použít. I kdyby si dnes večer náhodou řekl, že by bylo fajn ji po dlouhé době zas vytáhnout ven, vzít ji třeba někam na výlet nebo jí Rums ukázat do posledního místečka, nevěděl, jestli by si momentálně vůbec dokázal vzpomenout na jakékoliv kouzlo, které by Snape neodvrátil pouhým mrknutím oka.
Vždyť nekouzlil přes tři roky. Proti jednomu z nejlepších kouzelníků neměl šanci, ani kdyby se modlil ke všem karamelám světa.

„Pročs přijel?“ pokusil se o milý tón a kdyby se mu hlas tolik netřásl, nejspíš by se mu to i podařilo. Lucy na něj zrovna upírala pohled a jen těžko by jí vysvětloval, proč se svým kmotrem není za dobře.
Lucy...
Najednou si uvědomil, jak významný by tohle mohl být večer nejenom pro něj, ale i pro ostatní. Lucy, Kvido a všichni lidé v klubu... jestli je chtěl ušetřit, musel Snapea odsud co nejrychleji dostat. Nejlépe by udělal, kdyby nekladl žádný odpor a okamžitě s ním odešel. Kamkoliv, někam... hlavně pryč a daleko odsud. Aby nikomu z přítomných nestihl ublížit.
„Dlouho jsme se neviděli. Myslel jsem, že bys mohl být rád, kdybych se stavil a pozdravil tě.“
Ano, stává se přece každý den, že se přítel vašich rodičů, s kterým jste se nesetkali dlouhá léta a nikdy jste si s ním ani nebyli moc blízcí, jelikož on jednoduše všechny lidi nenávidí, uprostřed noci jen tak sebere a jede přes půlku Británie pouze proto, aby vás pozdravil a udělal vám tak radost.
Adrian nechápal, z jakého důvodu tahle mluvil. On i Severus věděli, jaký ve skutečnosti je, a podobný rádoby příjemný tón v Kvidovi s Lucy musel přece vyvolávat stejné podezření, jakoby tvořilo jeho běžné chování.
„S tvou přítelkyní jsem už všechno domluvil.“ (Lucy se při těch slovech zatvářila, jakože o žádné domluvě nemá ani ponětí a že slovo domluva ve svém slovníku vlastně vůbec nemá.) „Očividně nebude žádný problém, když si tě na zbytek tvé... pracovní doby odvedu.“
Stáhlo se mu hrdlo.
A je to tady. Teď zemře...
„Dobře,“ pípl.



Do nosu ho udeřila silná vůně karamelu a těsta. V samotné místnosti byly lampy zhasnuté, světlo se k nim však vkrádalo z otevřených dveří do vedlejší místnosti. Ve druhém pokoji někdo byl, linula se odtamtud hudba a kroky. A jelikož se po přemístění objevili rovnou v předsíni a nikoho ono prásknutí zřejmě nevyrušilo, Adrian si pomyslel, že dotyčný musí jejich příchod nejspíš očekávat.
Podíval se na Severuse, který pořád svíral jeho paži. Popadl ho za ni, sotva vešli do garáže a ocitli se tak na opuštěném místě vhodnému k přemístění.
Nezdálo se, že by ho jen tak chtěl znovu pustit. V minulosti by se v Adrianovi nejspíš mísil vztek s podivně hřejivým pocitem. Nyní byl ale moc vystrašený, aby ho podobné banálnosti, jakože ho Severus Snape drží za ruku a ke všemu jak malého haranta, nějak zvlášť rozčilovaly.

Od chvíle, kdy ve svých šestnácti letech utekl, se vzdal kouzelnického světa se vším všudy. Nejenom že přestal kouzlit a vídat se s každým, koho znal, ale přestal se zajímat o celý tenhle svět. Začal žít způsobem, kterým vždy opovrhoval, stýkat se s lidmi, kteří pro jeho otce znamenali póvl a špínu, a stal se z něj člověk, kterému by dříve nevěnoval více než výsměch.
Neměl sebemenší tušení, co vše se za ta léta přihodilo. Jestli byl Voldemort v plné síle, jestli naopak padl nebo jestli se válka vede dosud. Přikláněl se spíše k první a poslední možnosti, protože jakby se Snape jinak mohl jen tak procházet živý a dokonce na svobodě?

Severus s ním do onoho pokoje zamířil.
Jednalo se o kuchyň. Byla to malá místnost, na první pohled téměř nevyužívaná. Z trouby se na zem vrhalo oranžové světlo a když Adrian zavětřil, ucítil mnohem zřetelněji karamelové těsto. Lehce mu mimoděk zakručelo v žaludku. Pořád by něco jedl, dokázal se cpát hodiny v kuse. Samé nezdravé, tučné a hlavně sladké věci... najedl se a během půl hodiny měl zase hlad. I teď ho měl, ale chuť ho přešla, jen co si znovu uvědomil prsty mačkající jeho ruku.
Hudba hrála z dřevěného rádia hned na lince vedle plotny.
A na samotné lince někdo seděl. Líně pohupoval jednou nohou do rytmu písničky, měl zavřené oči a vypadal, že každou chvíli usne.
Adrian by popravdě čekal kohokoliv, samotného Pána Zla nevyjímaje, jen ne ji.
Poznal ji okamžitě. Na rozdíl od Severuse na sobě měla mudlovské oblečení, s bílou krajkovanou zástěrou. Jak zástěra, tak i ona samotná byla špinavá od mouky a zlatých cákanců, které až nápadně připomínaly karamel. Vlasy měla stažené, přesto jí lokny padaly přes půlku zad. Působila mnohem starší, než si Adrian pamatoval.
Což ale bylo ostatně pochopitelné, protože i samotný Adrian se od jejich posledního setkání docela změnil.

Severus při pohledu na ni nespokojeně zamručel.
Trhla rameny a mžouravě se na ně podívala. Párkrát zamrkala, než jí došlo, kdo před ní stojí, a pak rychle seskočila na zem, jakoby byla při chycena při něčem špatném.
„Draco,“ pousmála se. „...Konečně už jste tady.“
Adrian absolutně nechápal, co se děje a co tady dělá zrovna ona. A proč ho oslovuje Draco. Myslel si, že ho Snape předhodí Voldemortovi. Nebo že ho přinejmenším sám zabije někde v ústraní tak, aby to vypadalo, že si z těla mozek vyřízl sám. Do všech hrůzostrašných představ, které si cestou do garáže stihl představit, mu však ona ani jednou nezasahovala. Cítil se tak zmatený, že si dovolil myšlenku vyslovit nahlas.
Hermiona se rozesmála.
Severusovy tváře se ani nehly.
„Zabít tě?“ Trhl s jeho rukou tak, že ho přinutil posadit se k jídelnímu stolu. „Kdybych tě chtěl zabít, nebral bych tě sem, do mého domu, ale udělal to hned, jak bych tě viděl. Ne, pravděpodobně tě zklamu, Draco, žádná úmrtí jsme na dnešní večer neplánovali. A pokud všechno půjde, jak má, tak ani na žádný jiný večer.“
„Když všechno půjde, jak má?“ zopakoval Adrian nevěřícně. „Takže mě chcete mučit a budete doufat, že vás při tom nepřepadnou žádný zvrhlý choutky nebo vám omylem neujede ruka? To je to tvoje, když všechno půjde, jak má?“
Usmála se. „Severus ti očividně bude muset převyprávět a vysvětlit naprosto všechno. Byl jsi tak dlouho pryč, tolik se toho stalo a -“
„Nenazývej mě Severusem, nebudu ti to neustále opakovat,“ řekl, aniž by dbal, že mluvila dál, a ze skříňky před sebou vytáhl dva hrnky. „Jsem profesor. Pan profesor Snape. Vyučoval jsem tě po šest let a známe se devět. Snad ses ten titul mohla za tu dobu naučit.“
Zarděla se. „Já vím a taky že zapamatovala, ale-“
„Žádné ale, prostě ho používej.“ Severus se natáhl pro porcelánovou konvičku a mávl nad ní hůlkou. Z jejího hrdla se vyhrnula bílá pára. „A říkal jsem, že tu nemáš čekat. Jsi jak pijavice, musíš být všude, kde se něco děje... Stejná jak Potter, nebereš absolutně ohledy na rozkazy a ohlížíš se jen po tom, co chceš sama.“
Vydechla a třesoucíma rukama si začala odvazovat zástěru. Ustavičné přerušování se jí zjevně nelíbilo, přesto se tvářila pokorně, jak malá napomenutá holka. Zkusila mluvit pomalu. „Vzpomněla jsem si, že se Narcisa zmiňovala, že jako malý měl Draco rád hodně karamel. A tak mě napadlo, že bych mu něco upekla.“ Podívala se na Adriana. „Že máš rád karamel, Draco?“
Ptát se ho, jestli má rád karamel, mu přišlo stejné, jako ptát se žirafy, jestli se s dlouhým krkem již narodila. Přesto si dal načas, než odpověděl.
Celá tahle situace mu přišla nesměšně groteskní, jen stěží se dalo uvěřit, že je to realita. Nechápal, proč ho sem přivedli, ke všemu teď uprostřed noci, a proč to hlavně neudělali už dávno. Nechápal, proč tu je Grangerová, proč, když se na škole nesnášeli, mu najednou peče jeho oblíbené jídlo (ať už pekla cokoliv, všechno s karamel bylo jeho oblíbené jídlo) a za jakých okolností se s ní jeho matka vybavovala. A navíc, proč si zatraceně zrovna ona myslí, že by mohla mít to právo oslovovat Severuse křestním jménem?
„Nesnáším ho,“ řekl nakonec a v duchu se přitom dušoval, že za tyhle nehorázné lži půjde jednou do pekla.
Severus zvedl obočí a významně se na dívku podíval.

Hermiona to nechápala, byla si jistá, že se o tom tehdy na tom bystrozorském nájezdu na Malfoy Manor, paní Malfoyová zmiňovala. Zatímco bystrozoři prohledávali dům kvůli důkazům, které by případně mohly nasvědčovat k vraždě, Hermiona s Harrym jí šli popřát – spíše neupřímnou – soustrast.
Narcisa během těch neuvěřitelně dlouhých několika minut mluvila pořád jenom o Dracovi, jak jí chybí, jak byl hodný a poslušný syn, jak miloval čokoládu, karamel, že po příjezdu z prvního ročníku to bylo jediné, co byl ochotný jíst.
Hermiona si to pamatovala moc dobře, odehrálo se to teprve před necelým měsícem. Pamatovala si ten pevný výraz její tváře, perfektní účes i šaty, jak dokázala mluvit pouze o ztraceném synovi, ačkoliv jí zrovna zemřel manžel, beznaděj v uslzených očích... Hermiona tenkrát brečela, tak na ni to setkání zapůsobilo. Nedokázala si představit, že by kdy mohla přijít o všechny milované, které má, stejně jako se to stalo Narcise.
Hermiona si proto myslela, že Draco před ní lže, ne, byla si tím přímo jistá a zvrhlá satisfakce lesknoucí se v jeho očích – v těch samých očích, jaké měla Narcisa Malfoyová -, jí to akorát potvrzovala.

Odfrkla si. „Dobře, chápu, nemusím dělat nic.“
Neřekla to nepříjemně, spíš smířeně, až to Adriana zarazilo.
Trouba zacinkala.
„Nicméně to je hotový. Jestli to nebudete jíst, klidně to vyhoďte, já to nechci. Poslední dobou nemám na sladké vůbec chuť.“ Podívala se na Severuse. „Uvidíme se zítra na schůzi... profesore.“
Severus jí nevěnoval jediný pohled, zrovna z konvičky naléval horkou tekutinu do hrnků a evidentně tomu věnoval maximální pozornost.
Hermiona z něj zhrzeně stáhla zrak, sebrala si ze stolu koženou brašnu a lehce kývla na Adriana. „Zatím, Draco.“ Než se vchodové dveře stačily zavřít, ozvalo se ještě prásknutí, jak se Hermiona přemístila.

„Sunshine, lollipops and... rainbows, everything that's... wonderful is what-“
Severus se po rádiu otočil. Adrian ani nestihl zaregistrovat, jestli mávnul hůlkou nebo řekl nějaké zaříkávadlo, ale místnost náhle proťalo ticho a rádio bylo rozlámáno na několik kusů. Severus se opět sklonil k hrníčkům, v kterých se náhle objevily lžičky, tentokrát se značně spokojenějším výrazem.
Adrian využil toho, že ho nikdo nehlídá a rychle očima těkl ke dveřím. Jak se sám mohl před pár vteřinami přesvědčit, zamčené nebyly, stačilo by se nějak nenápadně zvednout a... Snapeovi nemohl věřit ani ten jeho pokřivený nos mezi očima a Grangerová se zmiňovaným Potterem, včetně toho jejich Weasleyho, ho nikdy neměli moc v lásce. Co kdyby se mu za všechna ta léta posmívání a ubližování chtěli pomstít tak, že by se i dokonce spolčili kvůli tomu se zlem?
Zatraceně, Adriane, začni uvažovat normálně... nebo aspoň trochu realisticky. Vždyť tohle bylo absurdní! Potter by mu s tou svojí čestností nikdy doopravdy neublížil, ne tak, že by se kvůli tomu chtěl přidat k Pánovi Zla, stejně tak i Grangerová. Navíc tvrdili, že ho zabít nechtějí a v tom, co Severus říkal, byla přece jistá logika. A i kdyby utekl, co potom? Oni už ví, kde pracuje, znají jeho nové jméno a kdyby ještě čirou náhodou nevěděli, kde bydlí, s těmi dvěmi předchozími informacemi to zjistí raz dva. A on nechtěl zase utíkat, začínat znovu úplně od začátku... stačilo mu to jednou a i to ho poznamenalo na celý život.
Navíc bez hůlky by se přemístit nedokázal a i s hůlkou mu to kdysi dávno dělalo problémy. Ani nevěděl, kde jsou, Severus sice mluvil o svém domově, tohle ale rozhodně nebyla Tkalcovská, netušil, jakým směrem by se měl vydat zpátky.


xOx


Draco se rozhlédl. Hned si v duchu začal nadávat do neschopných idiotů, protože to původně udělat vůbec nechtěl. Sám sobě se zařekl, že až do tohohle domu vkročí, za žádnou cenu se mu tu nesmí začít líbit. Což znamenalo žádné rozhlížení – které vždy zavinilo to následující –, žádné prohlížení a už vůbec žádné osahávání rozestavěných věcí. Kdyby se mu tu totiž začalo líbit, nikdy by už odsud taky nemusel chtít odejít. Draco věděl, že kdyby se rozhlédl, byla by to předem prohraná bitva, protože jemu se jednoduše líbilo všechno, co mělo co dočinění se Severusem Snapem.
Dům evidentně neměl žádnou předsíň, jelikož vešli hned do obývacího pokoje. Byl příliš malý, neútulný a zatuchlý. Na první pohled se dalo poznat, že po většinu roku tu nikdo nebydlí. Kromě všude rozestavěných knihoven, proseděné sedačky, stejně prosezených křesel a konferenčního stolku tu totiž nebyl skoro žádný nábytek. Místnost osvětlovala jen jedna lampa zavěšená na stropě.
Vypadalo to tu strašně.
Draco se cítil v ráji.
„Draco, pojď, posaď se. Severus tu bude každou chvíli.“ Narcisa poklepala na křeslo vedle sebe. Podle velmi milých, vůbec ne sarkastických nebo ironických Severusových slov se měli totiž zatím chovat jako doma, jen než jim přinese něco k pití.
Draco ji poslechl. Křeslo hlasitě zavrzalo – dvakrát. Jednou při dosednutí a podruhé při opření.
Zaklonil hlavu a nadechl se. Cítil prach a pergamen. Cítil Severuse. A cítil, jak už jeho tak dost zrychlený tep ještě několikrát znásobil svoji frekvenci. Obě ruce si položil na opěrky. Roztáhl dlaně, přejel jimi po hrubé látce a prsty stiskl její okraj. Znovu do plic nasál nový přísun vzduchu a společně s ním se mu do krku dostaly i vnitřnosti.
Už odsud nikdy neodejde.


xOx


Severus před něj postavil jeden hrníček, druhý si nechal. Z oné tekutiny se pořád ještě kouřilo, měla nazlátlou barvu a tvářila se jako čaj. Adrian již podruhé za posledních několik minut v téhle místnosti zacukal nosem jak malý králíček a vdechl tak její nádhernou nasládlou vůni.
Jelikož si byl Severus jistý, že ho Draco nemůže vidět, pousmál se.
„Vypij to. Pomůže ti to uklidnit se.“
Jo, třeba až moc... Tentokrát Adrian hned pomyslel na Severuse míchající různé neznámé lektvary a především jedy. Mohl do toho klidně nějaký takový vylít a sám předem nepozorovaně pozřít protijed. Chtěl se ho zeptat, co to je, ale Severus ho předběhl
„Je to jen čaj. Nemusíš mít strach, neotráví tě to. Už jsem ti přece řekl, že tě zabít nechceme... Nijak ti neublížíme.“
V Adrianovi zamrazilo. Ať chtěl nebo ne, třebaže si na Snapea za celou tu dobu nevzpomněl víc než párkrát, na Severuse myslel ty první měsíce téměř pořád. Později se mu sice i jeho, tak jako všechno ostatní, co kdy mělo společného s jeho bývalým životem, nakonec podařilo vytlačit z mysli, přesto se mu jednou čas od času stalo, že se mu v myšlenkách jen tak najednou objevila jeho tvář. Na to, že si ale občas připadal, jakože mu Severus vidí přímo do hlavy a přesně vždycky ví, co si myslí, si ale kupodivu nevzpomínal. Sám se tomunyní divil, protože tahle věc k Severusově přítomnosti vždycky patřila stejně jako ten jeho xmysl pro sarkasmus.
„A já jsem tady, protože...?“ zamumlal a konečky prstů si hrneček přitáhl za ouško blíž. Ani nevěděl proč, nehodlal to pít.
Severus si ho chvíli potichu prohlížel. Nejspíš jen uvažoval, co by mu měl zalhat jako první, přesto to byl přesně ten samý pohled jako kdysi.
„Až zítra,“ řekl nakonec. „Teď bys měl jít spát. Pojď za mnou, ukážu ti tvůj pokoj.“ Severus odešel na chodbu. „A ten čaj si vezmi s sebou.“
Adrian poslušně hrníček uvěznil do bolavé dlaně.
Věděl, že pořád Snapeovi nemůže jen tak začít věřit, nebyl blázen. Ale zničehonic mu bylo prostě úplně ukradené, jestli se mu dnešní už tak blbě započatý večer stane něco dalšího. A ačkoliv se chtěl zvednout a utéct skrz hlavní dveře co nejrychleji pryč, jeho nohy se bůhvíproč vydaly přesně za Severusovým hlasem...

2. Kapitola || 4. Kapitola

VI. Někdy se i chladná rána mění v hřejiváV. Poprvé, naposled a všechno mezi tímIV. Zpátky do minulosti, podruhéIII. Zpátky do minulosti, poprvéII. Něco je špatněI. Ocejchovaná hvězdičkaŘekni proč - úvod